Zakarpatská Ukrajina, Podkarpatská Rus či jen Zakarpatsko. Část Ukrajiny, která za První republiky byla součástí Československa. I z nostalgie se sem každoročně vydávají desítky Čechů, aby si prošli místa, kde na ně dýchne trocha té české historie. Návštěva Ukrajiny, víme, není nyní moc možná. Věříme ale, že válka tam brzy skončí a všichni budeme moci tuto krásnou zemi (opět) navštívit.
Alespoň takto, skrz naše řádky bychom vás rády přenesly do míst, která jsme navštívily my.
Den před prvním májem jsme nasedly do autobusu směr Chust. Pokud jste viděli Četnické humoresky, určitě si vybavíte díl, ve kterém Arazim vyráží do Chustu vyřešit zločin. My jsme sem naštěstí nic takového dělat nejely. Měly jsme v plánu projít si Chust, pro našince asi nejznámější místo Zakarpatské Ukrajiny Koločavu a nakonec Užhorod. Nejčastěji se volí možnost nasednou v Praze na hlavním nádraží na vlak směr Košice, odkud druhý den brzy ráno přestoupíte na autobus do Užhorodu. Je to asi pohodlnější, ale tím, že jsme fanynky Četnických humoresek (nejen, že zde byl řešen případ, ale režisér A. Moskalyk se v Chustu narodil), bylo rozhodnuto, že toto místo bude naše první zastávka.
Vyrážely jsme v půl páté odpoledne z Florence. Na místě jsme měly být druhé den kolem půl deváté ráno. Nevíme, zda to bylo tím, že většina cestovatelů využívá vlak či jezdí v létě, nebo že zrovna byl prodloužený víkend v Čechách, a Ukrajinci toho využili, aby navštívili rodinu, ale v autobuse jsme byly jediné neukrajinsky mluvící.
Venku sice bylo příjemně teplo, ale ne tolik, abychom na sebe musely nechat foukat pořádnou „nálož“ vzduchu z klimatizace. Když jsme zjistily, že je rozbitá a prostě bude foukat dál, i přes noc (brrr) musely jsme si prostě poradit jinak. (a nebojte, nerozbily jsme ji)
Cesta probíhala v klidu, a i na slovensko-ukrajinské hranici jsme projeli rychle (na rozdíl od návratu). Ale trochu nás překvapilo, když jsme brzy ráno zastavili v menší vesnici a řidič hlásil „Konečná, vystupuje se.“ Sice to nehlásil česky, ale i tak jsme pochopily. Zbývali jsme v autobuse sice už jen tři, vesnice byla pěkná a nějak bychom si poradily, ale přeci jen jsme mířily ještě o pár kilometrů dál. Naštěstí ten třetí, kluk, který v Praze studoval, uměl česky dost dobře. Když viděl naše překvapené obličeje, pousmál se a řekl, že pro nás přijede maršrutka směřující do Chustu. A akorát cestou nabereme další cestující.
Čekali jsme asi dvacet minut, než maršrutka dorazila. Sice bylo ten den krásně, až vedro, ale rána jsou přeci jen ještě chladná. (Kuli: Já do toho jsem hodně zimomřivá a vždy mám o jednu vrstvu více než Jitka). Do Chustu jsme překvapivě dorazili na čas. Jen pro menší orientaci, Chust leží asi 10 km od rumunských a 90 km od slovenských hranic. Je to středně velké město, které má přibližně 32000 obyvatel. (jak praví Wikipedia)
Na ubytování bylo ještě brzy, tudíž jsme šly omrknout místní kavárny. Sice nejsme kavárenské typy, ale shodly jsme se, že tentokrát by ranní káva docela bodla. (Jitka – to se za ty roky změnilo, teď jsem vyloženě kavárenský povaleč. A Kuli to časem taky naučím.) Na vytouženou kavárnu jsme narazily téměř vzápětí. Ale ouha! Otvírali až v osm hodin. A bylo půl osmé. Už jsme chtěly odejít, když nám došlo, že sice máme na hodinkách 7:30 (ano, kdybychom se hned podívaly na mobil, viděly bychom správný čas) ale přijely jsme přece v 8:20. Časový posun. Radostně jsme vrazily dovnitř, a ke kávě si objednaly ještě něco na zub. Alespoň nějakou tyčinku máme sice vždycky s sebou, ale určitě se ještě budou hodit.
Ranní káva sílu dává, jak se říká, takže plny energie jsme vyrazily na průzkum okolí. Zaujal nás mj. kostelík (Kostel sv. Alžběty ze 13. století) místní robot postávající u reklamní tabule, samozřejmě jsme nevynechaly nádraží, kam přijel Arazim a nakonec jsme chvilku poseděly v parku u řeky. Nad ním se na kopci tyčila zřícenina hradu. Sice sluníčko už začalo pálit a trochu se nám protočily panenky při té představě plahočit se v tomhle do kopce. Ale když už jsme tu…
Vezmeme to stručně, stálo to opravdu za to. Myslíme to, jak lehce ironicky, protože z nás fakt lilo, tak i opravdově, jelikož výhled odsud byl božský! Viděly jsme na celé město, a i na blízké a vzdálené kopce, které se nádherně zelenaly.
Po výšlapu nám lehce vyhládlo, takže jsme zblajzly tyčinky poslední záchrany. Ale slíbily si, že na večeři zajdeme do restaurace na něco pořádného. Nyní jsme ocenily, že už je odpoledne a můžeme jít na ubytování. Dát si sprchu a pro skoro probdělé noci v buse si alespoň na chvíli zdřímnout.
Když pomineme velkou rybu nad vchodovými dveřmi, hostel vypadal dobře. Paní recepční se ukázala vyloženě jako upovídaný typ. Pozdravila (to ano!), my také, řekly jsme kdo jsme, paní vzala mlčky klíč a šla. Poslušně jsme ji tedy následovaly. Doprovodila nás na pokoj, ve dveřích vrazila klíč do ruky, otočila se na podpatku a beze slova odešla. Sice také nejsme moc upovídané, ale paní nás překonala.
Daly jsme si plánovanou sprchu a na chvilku si lehly. Sice z toho nebyla pouze dvacetiminutovka, ale ani jsme neprospaly celé odpoledne. Tak akorát na to, abychom si udělaly menší procházku po městě a zašly do restaurace. Venkovní posezení vypadalo pěkně a jídelní lístek jakbysmet. Těšily jsme se, jak se najíme, ale servírka nám udělala čáru přes rozpočet. Tohle nemáme, tohle už také ne, tohle před chvíli došlo. Takže jsme místo boršče nebo šašliku skončily u obyčejných těstovin. Berme to pozitivně. Najedly jsme se a možnost ochutnat místní speciality ještě bude. I přes zádrhel s jídlem se nám tu líbilo. Objednaly jsme si něco k pití a jen tak seděly, hodnotily dosavadní zážitky a těšily se na další.
Druhý den dopoledne jsme sbalily naše batohy a vyrazily k autobusovému nádraží. Lístky už jsme měly koupené předem.
Zvykem to asi úplně nebývá, jelikož řidič na ně koukal chvíli nedůvěřivě. Ale nakonec nás pustil dále do vozu. Cesta měla trvat asi hodinu a tři čtvrtě, ale protáhla se o téměř hodinu. Což se ani nedivíme. Řidič musel kvůli výmolům jet skoro krokem. Nicméně nám to nevadilo. Nikam jsme nespěchaly a užívaly si okolní lesy a zelenou krajinu.
Když autobus konečně dorazil do Koločavy, nadšeně jsme vyskákaly ven. Rozhlédly jsme se kolem sebe a vydaly se porozhlédnout po okolí. Svítilo sluníčko, kolem zelené kopce a za nimi se tyčily další, se zasněženými vrcholky, vedle cesty se vinula řeka, zkrátka nádhera.
V Koločavě najdete starší domky, ale staví se tu i nové. Projíždí tudy auta, stejně tak narazíte i na krávy procházející ulicí. Jako když se střetává minulost s přítomností.
Koločava se pro našince stala známou i díky Ivanu Olbrachtovy. Tento český spisovatel zde několik let žil a založil tu i školu. Jeho asi nejznámější dílo, Nikola Šuhaj loupežník se odehrává v Koločavě a okolí. Nyní tu narazíte na spisovatelovu sochu i muzeum.
Tento den jsme ještě stihly navštívit Řeckokatolický kostel sv. Ducha. Dřevěný kostel byl bohužel obehnán plotem, takže jsme ho mohly zhlédnout jen zvenku. I tak stál za to!
Jelikož nám už trochu vyhládlo a mohly jsme se jít ubytovat, našly jsme bývalou četnickou stanici a vešly dovnitř. Dřevěný interiér hospůdky působil příjemně a ubytování, které bylo v patře jednoduše, ale stačilo nám. Dokonce jsme se rozhodly, že si dopřejeme luxus a zamluvily si pokoj s koupelnou uvnitř. Cenově to vyšlo asi o sto korun dráž než sdílená.
Jídlo bylo trošku dražší než v Chustu, ale bylo nám jasné, že sem jezdí více cizinců, takže jsme s tím počítaly. I tak to ale cenově byla paráda. A konečně jsme si daly vytoužený boršč a šašlik. Po jídle jsme jen tak beze slov posedávaly a užívaly si, že jsme konečně tady.
Navečer jsme si ještě dopřály procházku. Nakonec docela dlouhou. Stále jsme šly a šly za nosem, až jsme si uvědomily, že už je opravdu docela tma. Přece jen, co jsme ušly teď musíme ujít i zpět. Alespoň jsme přišly na pokoj, daly si sprchu a hned usnuly.
Druhý den v Koločavě panovalo nádherné slunečné počasí a my vyrazily do skanzenu.
Skanzen je plný odkazů na Ivana Olbrachta, tak si naše vlastenecké srdce přišlo na své. Stejně tak nás potěšilo, že zde mají mapu v češtině. Koločava zkrátka Čechy vždy lákala. Pořídily jsme tu i pohledy, sice měly jen jeden druh, ale pohledy posíláme z každé dovolené. Je to ten nejlepší suvenýr. (Jitka: A ode mě taky jediný suvenýr, který kdo dostane, přece jen do batohu se moc „zbytečných“ věcí nevejde.). Cestou ze skanzenu jsme narazily na českou a sovětskou školu. Ta česká byla menší, ale samozřejmě MNOHEM hezčí. Naštěstí jsme našly i poštu a tak naše suvenýry mohly vyrazit na cestu do Česka. Po opět výborném jídle jsme šly hledat Pamětní muzeum vojáků internacionalistů a hrob Nikoli Šuhaje. Památník jsme našly hned, obří tank, sochu a květinové věnce nešlo přehlédnout. S hrobem slavného loupežníka jsme tolik štěstí neměly.
Hřbitov jsme prošly křížem krážem, ale bez úspěchu. Procházka to ale byla hezká. Smutek jsme zahnaly nad talířem pelmení. Jitka pak vyrazila na procházku na kopce nad četnickou stanicí. Raději se moc nevzdalovala, přece jen navigátor ve městě i v přírodě je spíše Kuli. Ta si zatím, ač nerada, válela šunky na pokoji. Každá máme něco, Jitka migrény, Kuli zažívací problémy. (Kuli: Naštěstí je Imodium, vedle Jitky, věrný kamarád na cestách. )
Ráno nás čekal důležitý úkol. Dostat se do Užhorodu. Když jsme se ptaly na zastávku autobusu, místní nás odkázali na zatáčku u četnické stanice. Tam prý si máme mávnout na maršrutku, která tudy jezdí. Ač to zní trochu divoce a neorganizovaně, všechno parádně vyšlo a my se kodrcaly nádhernou přírodou až do Užhorodu. Cesta byla dlouhá, ale měly jsme několik přestávek. Přesto jsme byly rády, když jsme mohly v Užhorodu zapadnout do nejbližší hospody a dát si rybu a něco studeného k pití. Bylo opravdu hodně teplo. A my nejsme fanynky tropických teplot. Když jsme se osvěžily, vyrazily jsme na užhorodský zámek.
Překvapil nás svojí zachovalostí a expozicemi dobových fotografií a předmětů. Odpoledne jsme lehce nervózně čekaly na autobus, s dopravou na východě je to vždy trochu adrenalin. I tentokrát to dobře dopadlo a čtrnáctihodinová cesta domů mohla začít. Nejúmornější byla celní prohlídka na slovenské hranici, inu vcházely jsme do schengenského prostoru. My jako Češky jsme měly celní kontrolu spíše formální, Ukrajince čekala důkladnější prohlídka.
A to je konec naší cesty na Zakarpatskou Ukrajinu. Snad se brzo budeme moci do této země vrátit.
