Cesta plná osamění a (zbytečného) strachu
Hned první výlet s Kuli měl pro mě několik poprvé. Poprvé jsem letěla mimo Evropu sama, poprvé jsem sama musela přestupovat a poprvé jsem letěla jen s batohem. Ale tak už to s Kuli bývá, naprosto ignoruje moje strachy a obavy. Prostě „to zvládneš, sejdeme se v New Yorku a vlastně buď ráda, že přiletíme na stejné letiště“. Inu, kdo jsem, abych své mladší společnici v cestování odporovala?
Kuli letěla z Rumunska, já z Česka, já ze Schengenského prostoru, Kuli ne. Já přes Londýn, Kuli přes Berlín. Já měla dorazit asi hodinu po ní. To jediné mě uklidňovalo, pokud mi neuletí spoj na Heathrow, kde mám na přestup hodinu, tak mě na Kennedyho letišti bude čekat Kuli. Teď zpětně nechápu, proč jsem si myslela, že moje plány vyjdou.
Ale zvládla jsem se zabalit do jednoho batohu a kabelky (díky British Airways za vstřícnou zavazadlovou politiku) a zvládla jsem i přestup v Londýně! Sice jsem letiště proběhla v klusu, ale cesta byla skvěle značená. V letadle se mi letušky zvlášť pečlivě věnovaly – asi, že jsem letěla sama a letadlo bylo poloprázdné. Takže jsem měla stálý přísun bílého vína.
Když jsem prošla velmi přísnou celní kontrolou na letišti a opět se celá zpotila, protože moje angličtina je slabá a úředník byl poněkud nerudný, konečně jsem zapnula mobil. Psala Kuli. Její let měl zpoždění a dorazí až pár hodin po mně. Ale nevadí, byla jsem na místě a měla s sebou knihu. Tu mám s sebou ostatně vždycky. Hezky v klidu jsem si četla. Trochu mě zarazilo, jak je terminál malý, ale vlastně jsem nad tím nepřemýšlela. To až za pár hodin, když mi přišla sms, že Kuli je na letišti, ale protože neletěla ze Schengenského prostoru, vystoupila na jiném terminálu. A terminály nejsou průchozí.
Dokonce jsem obětovala nehoráznou sumu 10 korun za minutu telefonování, abychom se vůbec my dvě našly. Zmínila jsem se, že nemám orientační smysl? Tím nemyslím, že bych ho měla špatný. Prostě ho nemám. V době bez offline map v chytrém telefonu, to byl občas problém. Nakonec mě Kuli donavigovala až tak blízko, že jsme na sebe viděly. Stačilo projít parkoviště a byla jsem u ní. Samozřejmě tenhle nápad nebyl z mé hlavy. Ale nebojte, časem přijdete na to, proč mě s sebou vůbec na cesty bere. Mám i své kladné cestovatelské stránky. Jen chvíli trvá, než je objevíte…
Z Bukureště do New Yorku
Do Ameriky jsme se dostaly vlastně náhodou. Původní plán byla cesta na východ. Nicméně kam jsme chtěly, byla potřeba víza. V té době jsem žila v Rumunsku a řešit na dálku se mi tuhle byrokracii nechtělo. A stejně bylo jasné, že se tam někdy vypravíme. Tudíž tímto „nedopatřením“ změnila naše cesta nečekaně směr – z východu na západ. Stačilo vyplnit ESTu a mohlo se frčet. Mé rumunské kolegy tahle rychlost trochu zaskočila. Ti, ačkoliv jsou v EU, musí mít spolu ještě s několika státy Evropské unie vízum (alespoň v té době). Také paní na přepážce na bukurešťském letišti chvíli trvalo, než uznala, že mi tenhle dokument do USA stačí. Po chvíli dohadování a nevěřících pohledů si šla informaci ověřit vedle ke kolegyni. Ta rozhodně zakývala hlavou, že to je přeci jasné. Nevím, třeba byla nová. Každopádně pak šlo všechno jako po másle a mohla jsem vzlétnout směr Berlín. Zde jsem místo plánovaných dvou hodin, nakonec čekala pět, ale co už. Nakonec jsem přeci jen přistála na letišti J. F. Kennedyho a po menším hledání, o kterém už víte, 😊 jsme se sešly s Jitkou a dál už pokračovaly spolu
Po New Yorku už společně
První překvapení jsme zažily hned na letišti v metru. U automatu na lístky k nám přiběhl kluk s tím, že jízdenky nevyužije a strčil nám je do ruky. Překvapeně jsme se na sebe podívaly a než jsme stačily cokoliv říci, ztratil se v davu. Jak rychle se zjevil, tak rychle i zmizel.
Naším cílem byl Brooklyn, kde jsme měly domluvené ubytování přes Airbnb.
Jelikož to bylo naše první ubytování přes tuhle platformu modlily jsme se, aby vše klaplo a dům tam opravdu stál. Což se nám naštěstí splnilo. Navíc krásných pět minut chůze od metra. Chvíli jsme pod květináči hledaly klíče a už se strachovaly, že budeme hledat i pootevřené okénko. Ale nakonec se klíč objevil.
Pana domácího jsme poznaly až o týden později, při našem odjezdu. Pracoval jako DJ, takže jeho režim byl opačný než ten náš. Každé ráno, než jsme vstaly, jsme ho slyšely přicházet. Alespoň jsme se ráno nemuseli handrkovat o koupelnu.
První den jsme vyrazily k soše Svobody. Klasika, kterou chcete vidět, když jste v New Yorku. Nám ji stačilo vidět z dálky. Využily jsme trajekt z Manhattanu na Staten Island, který jede kolem ní. Je to zadarmo a sochu uvidíte stejně. Takže pokud to máte jako my a nemusíte si ji prohlédnout zblízka, využijte trajekt.
Jelikož je socha Svobody ikonou NY a Spojených států vůbec, myslíme, že si zaslouží alespoň stručné informativní okénko.
Socha Svobody (Statue of Liberty) byla na ostrově Svobody postavena v roce 1886. Pracovalo se na ní v letech 1875-1884 ve Francii pod vedením Frédérica–Augusta Bartholdiho,. Mělo jít o připomínku přátelství mezi Francií a Amerikou. Socha znázorňuje řeckou bohyni svobody Libertas. V pravé ruce drží nad hlavou pochodeň a v levé desku s nápisem JULY IV MDCCLXXVI, tedy den vyhlášení nezávislosti. U nohou ji leží zpřetrhané okovy, jako symbol osvobození se z otroctví.
Metro nám krásně jelo přímo až k soše Svobody a my si chrochtaly blahem, proč tolik lidí nadává na newyorské metro. Pochopily jsme to již následující dny, kdy se nám párkrát povedlo dojet jinam.
Při čekání na trajekt, si k nám přisedl kluk a začal se ptát odkud jsme a že je fascinující, že umíme dva jazyky. Rozumějte angličtinu a rodný jazyk. No, vlastně tři, každá ještě umíme jeden, ale to jsme mu raději neříkaly. Z toho by se už nevzpamatoval. Za ušetřené peníze za vstup na sochu Svobody jsme si koupily kafe a připadaly si s ním na Manhattanu děsně cool. Jako ty ženský, co mají přes ruku přehozenou kabelku, v druhé ruce kafe a na podpatcích pospíchají do těch vysokých budov do práce. Akorát my jsme místo kabelky měly batoh a místo podpatků botasky. Ale hlavně! Nemusely jsme spěchat do práce, ale užívat si dovolené.
Prošly jsme si Wall Street, posvačily u Tiffanyho a zamířily ke Ground Zero a Památníku a muzeu 9/11 (The National September 11 Memorial & Museum) Ten byl odhalen k 10. výročí teroristických útoků z 11. září. Místo má opravdu svoji atmosféru a rozhodně doporučujeme ho nevynechat.
Pokračovaly jsme na jih Manhattanu, do čínské čtvrti. Chinatown je město ve městě. Vše je v čínštině, vychází tu čínské noviny a nechybí samozřejmě tradiční čínské restaurace. Po několika minutách chůze v „Číně“ nás najednou uvítal nápis Welcome to Little Italy. Jestli v NY dostanete chuť na pravou italskou pizzu, zmrzlinu nebo espresso, nemusíte na ně letět do Evropy.
My jsme na jídlo zašly do Mc‘Donalda. Ano, přiznáváme, je to trochu trapné, po tom, co navštívíte „Itálii a Čínu“ a navíc, když jste v mekce burgerů a nezajdete na jeden pořádný. Ale to jsme ještě během našeho pobytu stihly napravit. Chtěly jsme jen vyzkoušet rozdíl tady a u nás. Popravdě… Mc’Donald chutná všude stejně, i v té Americe.
Den jsme zakončily procházkou po Broonklynském mostu, který nám přišel po celém dni nekonečně dlooooouhý. A jelikož jsme byly už dost utahané a druhý den nás čekalo brzké vstávání na autobus do Washingtonu D.C., zastavily jsme se v sámošce pro něco na večeři a jely na ubytování.
Druhý den jsme vstávaly brzo. Ale jakože fakt brzo. Pan domácí to tou dobou ještě rozjížděl na nějaké akci, ale my pomalu sbíraly naše rozespalá a ze včerejška uchozená těla a dávaly se dohromady. Nu což, ještě dospíme v autobuse. Dojely jsme na místo, odkud měl bus vyjíždět. Ale nic. Nikde nikdo. Žádní lidé, žádná zastávka, žádné autobusový stanoviště. Chodily jsme takto přes třicet minut a hodinky nekompromisně ukazovaly, že čas již vypršel. Autobus odjel.
Po chvíli se začalo postupně rozednívat a my v dálce, v malé postranní uličce viděly shluk lidí. Ano, odsud odjížděly autobusy do Washingtonu. I když jsme propásly náš předešlý spoj, podařilo se nám dostat do následujícího, který odjížděl za necelou půl hodinku. Cesta do Washingtonu trvala cca 4 hodiny. Stihly jsme si alespoň na chvíli zdřímnout, jak jsme plánovaly.
Washington působil oproti NY poklidně. Navíc bylo krásné počasí, svítilo sluníčko, takže nádhera. (Kuli: No, nádhera. Bylo takové teplo, že to bez šátku či kšiltovky nešlo. Jelikož jsem si je zapomněla na pokoji, stočila jsem si na hlavě svetr. A takhle celý den chodila. Vypadalo to divně, ale bylo mi příjemně.) Nevíme, jak ostatní část Washingtonu, ale kde jsme se procházely my, tedy Národní promenádou (National Mall), kde jsou významné památky jako Kapitol, Lincolnův památník, Národní památník II. světové války, Washingtonův monument a hlavně, stojí zde i Bílý dům (pozn. ve skutečnosti je menší než v televizi. Nebo to bylo tím, že je možné ho vidět jen z uctivé dálky?) bylo spousta zeleně a příjemný klid. Takže až budete v NY a dostanete chuť si někam zajet a oddychnout (protože New York přece nikdy nespí), doporučujeme Washington D.C. Jasně, můžete si v NY skočit do Central Parku, ale Washington má jinou atmosféru. A všechny památky i v okolí projdete za jeden den.
Před odjezdem autobusu jsme měly ještě chvíli čas a zašly jsme na nádraží na kávu. (Kuli: Je hezké, když na kelímek napíši vaše jméno, ale sranda, když ho neumí vyslovit. Když z Jitky udělali Žitku, raději jsem řekla rovnou Susan. Nechtěla jsem, aby mě oslovili Cucana, jako moje havajská učitelka na základce.)
Zpáteční cesta proběhla naštěstí bez stresu a hledání nástupiště, takže jsme večer dorazily do NY, nakoupily něco na zub k večeři a padly.
Po výletu za hranice New Yorku jsme se rozhodly strávit den odpočinkem, obzvlášť předpověď hlásila slunečno. Jako pravé Newyorčanky jsme vyrazily do Central Parku. Sice jsme nešly ani do Zoo ani na koncert a už vůbec ne si zaběhat, nebo projet po rybníčku, ale i tak jsme si užily pravou centralparkskou zábavu. Jedly jsme hot dog, rozplývaly se nad veverkami a nechávaly se překvapovat ohromnou plochou zeleně. Rozsah parku je opravdu nečekaný. Fotily jsme snad každou vodní plochu s plachetnicí a mrakodrapy, které vykukovaly z korun stromů.
Když jsme se nabažily přírody, prošly jsme se po slavné Fifth Avenue a kochaly se na Upper West a East Side. New York je díky desítkám filmů, které jsme viděly, tak nějak povědomý. Každý hnědý dům s protipožárním schodištěm vypadá jako ten z Přátel, každý vzduchový komín na chodníku jako ten, na kterém stojí Marylin Monroe ve filmu Slaměný vdovec. Byly jsme tak plné dojmů, že jsme ani nešly do Metropolitního muzea. Nevadí, třeba příště.
Po setmění jsme se prošly potemnělým městem. New York ve tmě je stejně kouzelný jako za denního světla. A opravdu je to město, které nikdy nespí. Jak se ostatně přesvědčíme druhý den na vlastní kůži.
Další sluneční den jsme využily k výstupu na Empire State Building. Stačil nám výhled z první vyhlídkové úrovně. Že jde o jednu z nejpopulárnějších budov New Yorku, dokládala dlouhá fronta, kterou mohli předběhnout vojáci americké armády. Zajímavý benefit. Manhattan je velmi fotogenický, i zde jsme nafotily hodně fotek a nezabránil nám v tom ani vítr, který v takové výšce dle očekávání foukal. Poblíž se nachází i obří železniční nádraží Grand Central Terminal, ( Jitka: Ten jsem si nemohla jako fanynka cestování vlakem nechat ujít.) Uvnitř budovy to žilo čilým společenským ruchem, konal se zde např. koncert korejské kapely. Pak jsme se zašly podívat k městské knihovně, což v cizích městech děláme často. A nemohly jsme vynechat ani Rockeffellerovo centrum. Sice je v létě bez kluziště a vánočního stromku méně podobné scénám ze Sám doma v New Yorku, ale nevadí, i tak jsme to prostě musely vidět.
Stejně jako jsme musely vidět Carnegie hall a Broadwayské divadlo. To jsou zkrátka místa tak slavná, že jsme nemusely jít na žádný koncert nebo hru a přesto jsme byly nadšené, že jsme tam.
A opět jsme si užily New York po setmění, Times Square plné reklam bylo něco, co je sice fotogenické, ale mít to na očích denně, bychom nechtěly.
Večer jsme odjely do Queensu na domácí párty, kam nás pozvala naše známá. Velmi zajímavý zážitek. Už jen cesta trvala tak dlouho, že jsme v metru strávily skoro víc času než na párty. Do New Yorku se ale nejezdí spát, nýbrž bavit se. A my jsme otevřené (skoro) každému novému zážitku.
Neděle byl náš předposlední den v New Yorku a my se ho rozhodly strávily u moře. Zajely jsme si na Coney Island. Cesta tam byla úmorná, ale stálo to za to. Písečná pláž byla z jedné strany lemovaná mořem, z druhé zábavním parkem s obřím ruským kolem resp. Wonder wheel, jak mu tady říkají. Právě toto kolo je dnes národní památkou New Yorku a my se na něm projely. Stihly jsme si i zablbnout ve fotokabinkách, takže máme stylovou upomínku. Pak jsme lenošily na pláži a cpaly se hot dogy a cibulovými kroužky. Nejdřív jsme ovšem musely najít nějaké místečko ve stínu. Ani jedna nefandíme povalování se na sluníčku. Hledat stín byl oříšek, ale my si poradily. Toto bylo naše útočiště:
Odlet nebyl tak dramatický jako přílet. (Jitka: Kuli sice odlétala o spoustu hodin dřív, ale já měla co číst, tak jsem se na letišti zabavila. Sice se paní u odbavení divila, proč jsem na letišti asi o pět hodin dříve, ale tak co, jsme v Americe, tady se dějí i podivnější věci. Přestup v Londýně jsem opět stihla do hodiny a tak se náš první výlet nezavršil žádnou katastrofou.)
Už v tuto chvíli jsme začaly plánovat naši další cestu za dobrodružstvím.
