Původně to vypadalo, že cílem letošní dovolené se stanou Poděbrady. (Kuli – Jelikož se mi narodilo dítě, kterému bylo v červnu 7 měsíců, říkala jsem si, že ho přece nenechám muži na krku a pojedu si sama do zahraničí. Po předložení plánu, že pojedeme do Poděbrad a Helču vezmeme s sebou, manžel reagoval slovy „Přece se o ní zvládnu postarat.“ Je pravda, že tím, že pracuje z domu, je malá na něj zvyklá. Takže vlastně… proč by ne?! Takový prodloužený víkend – tři dny, dvě noci, se jevilo jako optimální volba, kterou bychom všichni zúčastnění mohli zvládnout.) Po prohlížení letenek nakonec padla volba na Rigu. Menší historické město, které zvládneme projít během dne a půl a ještě si k tomu dopřejeme výlet k Baltu.
V den příletu do Rigy hlásila předpověď počasí krásných 25 stupňů. Autobus z letiště stál 1,5 euro, což se s porovnáním s jinými městy jevilo jako z jiného světa. Vystoupily jsme u moderně vyhlížející budovy Národní knihovny, odkud byl krásný výhled na druhý břeh, kde se nacházelo historické centrum Rigy.
To je mimochodem zapsané i na Seznamu světového kulturního dědictví UNESCO. Naším prvním cílem se ale staly bývalé hangáry Zeppelin. Ano, opravdu zde dříve „parkovaly“ německé vzducholodě. Dnes je zde Centrální tržnice, která patří k jedněm z největších v Evropě. Najdete zde všechno možné, nejvíce ale samozřejmě potraviny. A i tu výborně vaří! Dostat se sem nám chvilku trvalo, jelikož Riga byla dost rozkopaná (asi jako Praha v létě), ale určitě jsme neprohloupily.
Poté naše kroky vedly k vysoké budově, která připomínala jednu ze Sedmi Stalinových sester v Moskvě. Také se ji říká „Stalinův narozeninový dort“. Jedná se o Lotyšskou akademii věd.
Zjistily jsme, že se tato čtvrť nazývá ruská, což odpovídá i názvům ulic jako Turgeněvova, Gogolova apod. Stojí zde také baráčky, které se nápadně podobají těm v Irkutsku. Akorát tady už mají svá nejlepší léta za sebou.
Jelikož bylo příjemně, chvilku jsme si poseděly v parku. Musíme uznat, že parky tu mají opravdu pěkně udržované. Samozřejmě jsme si vyfotily velký nápis „Riga“. Tyhle nápisy dnes najdeme snad ve všech městech. Akorát marně vzpomínáme, zda ho má i Praha… Za nápisem se tyčí socha Památníku Svobody, které se mezi lidmi říká Milda. Což bylo jednu dobu nejpoužívanější lotyšské jméno.
Protože už byl čas na ubytování, které jsme měly v centru za pár korun, vybalily jsme si na hostelu batohy (ne že by na ty tři dny byly narvané 😊 ) a couraly se po historickém centru města. Nemohly jsme minout Prašnou bránu, Kostel sv. Petra, Dóm, Dům Černohlavců.
Posledně jmenovaný jsme hledaly nejdéle, abychom zjistily, že ho máme snad 50 m od ubytováním. Jo, někdy člověk nevidí, co má přímo před očima. Nejvíce nás asi zaujal Kočičí dům. Na jeho střeše jsou dvě kočky, jejichž zadní část těla směřuje k budově cechu. Majitel je postavil do této pozice kvůli sporům, které s ním měl.
Zajímavý je určitě i Hrad, což je sídlo lotyšského prezidenta. Pokud jdete od centra asi vás nezaujme. My si říkaly, že „tedy nic moc“. Ale od řeky už vypadá lépe. Památek má Riga spoustu, ani je tu snad nemůžeme všechny vyjmenovat. Stejně jako secesních staveb, jimiž je proslulá. Nicméně nejde jen o určité památky a stavby, které jsou zajímavé. Procházíte se městem a užíváte si malebné uličky a klidnou atmosféru města, která na vás dýchá. A hlavně! Turistů je tu minimum. Když se blížil večer, koupily jsme si zásoby jídla na zítřek. A i na pití. Ta vodka s tonikem tedy měla říz.
Na alkoholu opravdu nešetří. Což jsme si ověřily i u večeře, kde jsme si daly prosecco. V Čechách není problém ho vypít během chvíle. Tady jsme ho ani dopít nemohly, jak bylo silné. K večeři jsme si objednaly knedlíky zeppelin („Cepelíny“). Ty se můžou přirovnat k polským „kartazcům“. A bramborovou kaši s nakrájeným hovězím masem a zeleninou. Neřekly bychom, že knedlíky a kaše s masem nám může tak zachutnat. Celá nabídka vypadala výborně. Takže jsme se sem příští večer opět vrátily. Po večeři jsme šly na hostel, kde jsme si otevřely pití a vegetily u seriálu s Arnoldem Schwarzeneggerem. Překvapením pro nás bylo, že ačkoliv už ručičky ukazovaly 23 hodin, stále bylo venku světlo a stmívat se začalo až těsně před půlnocí. Tím, že je Riga na severu, můžeme zde během léta skoro zažít tzv. bílé noci.
Druhý den nás čekal výlet k moři. Posnídaly jsme v našem krásném pokoji s výhledem na ulice starého města. Už ten start do nového dne je na dovolené zážitek. Vlakem jsme se vypravily do městečka Jurmala a nebyly jsme jediné, kdo měl v tento sluneční den tento nápad.
Jurmala je největší lotyšské lázeňské město a leží asi 25 km od Rigy. Za sovětské okupace byla Jurmala jedněmi z nejpopulárnějších lázních v Sovětském svazu. A praktickou zajímavostí je, že ostatní železniční zastávky na trase Riga – Jurmala se jmenují po městečkách, kde vlak zastavuje, ovšem zastávka v Jurmale se jmenuje Kemeri. Stanice Kemeri je totiž východisko do Národního parku Kemeri.
My jsme se na rozdíl od mnohých jiných nechystaly slunit a dokonce ani koupat. Moře máme obě rády, ale stačí nám u něj být a kochat se pohledem na vlny. (Jitka se občas v nějaké vodní ploše vykoupá, Kuli si zakládá na tom, že do každé vodní plochy strčí palec u nohy). Ani jsme k moři příliš nechvátaly a dopřály jsme si dostatek času na průzkum okolí. A dobře jsme udělaly. Objevily jsme krásný park s jehličnatými stromy a dřevěnými chodníčky. Koupily jsme si kávu a našly dřevěnou dyzajnovou lavičku a kochaly se a probíraly všechno možné.
Cestou k moři jsme obhlížely krásné dřevěné vilky a vybíraly si tu nejkrásnější, kterou bychom chtěly jako letní byt. Opravdu bylo z čeho vybírat. Není asi třeba říkat, že to byla pouze hra. Bohužel.
A pak už jsme byly u moře. Procházely se prohřátým pískem, máčely si nohy a jednoduše si užívaly, že jsme tam, kde jsme.
Vlakem jsme se dostaly zpět do Rigy a prošly si teď už známé památky ze včerejška. Pozdní oběd se nám díky dešti prodloužil na několik hodin. Úmyslně píšeme „díky“ ne „kvůli“, protože čas strávený v restauraci jsme si užily. Pelmeně a dušené maso se zeleninou, spousta piva a „nemožnost“ odejít nám v tu chvíli naprosto vyhovovala.
Když nás déšť propustil z restaurace, nakoupily jsme snídani a suvenýry a na pokoji pak spokojeně odpočívaly.
Na třetí den už jsme měly jen jeden velký úkol – najít poštu. Banální věc se stává v dnešní digitální době čím dál větším dobrodružstvím. Ale ještě se nám nestalo, že bychom pohledy neodeslaly. A pouze jednou se stalo, že pohledy nedorazily, ale to už je jiný příběh, ke kterému se určitě ještě vrátíme. I tentokrát jsme poštu našly a pohledy odeslaly. A dorazily překvapivě brzy!
S batohy na zádech a sluncem nad hlavou jsme se šly podívat na prezidentský palác a tentokrát z jeho fotogeničtější strany – od řeky. Na letiště jsme odjížděly ze stanice u Národní knihovny a opět jsme byly nadšené z levné a rychlé dopravy na letiště.
Lotyšsko jsme sice neprozkoumaly, ale jako malá ochutnávka mám Riga a Jurmala (pro tentokrát!) stačily. A už začínáme vymýšlet, kam budeme batohy balit příště.
